Simona Zábržová je zakladatelkou online programu Soulmio, jehož cílem je poskytovat komplexní online péči o duševní zdraví zaměstnanců firem. Jak Simona říká, ona sama si syndromem vyhoření prošla dvakrát. Proto jsme se Simony zeptali na několik otázek týkajících se právě syndromu vyhoření a také na tipy, jak syndromu vyhoření předcházet.
Syndromem vyhoření trpí podle odborníků každý pátý Čech. Přitom se o něm poměrně málo mluví. Máte pocit, že se jedná o tabu téma?
Za poslední tři roky vnímám, že se tomuto tématu věnuje více prostoru v médiích, a také se diskutuje mezi zaměstnanci ve firmách.
Spousta lidí si ale plete krátkodobé deprese s vyhořením, a tak se slovo syndrom vyhoření dle mého názoru zbytečně nadužívá.
Jak se syndrom vyhoření projevuje?
Nejlépe to vysvětlím na rozdílu mezi stresem a syndromem vyhoření.
STRES
Moje emoce jsou silné, práce mě nabíjí a vybíjí zároveň, chvílemi jsem hyperaktivní, pak zase v útlumu, střídají se ve mě pocity spousty energie a málo energie, občas bouchnu, ale za dva dny o tom nevím. Můj život je charakterizován motivací. Přestože mě vyčerpává, jsem motivatelný úspěchem, financemi, smysluplností, dobrým pocitem, apod.
SYNDROM VYHOŘENÍ
Moje emoce jsou otupělé, práce mě nenaplňuje a často nezajímá, nemám radost z úspěchu, necítím smysluplnost mých činů, cítím se prázdný, osamělý a bez smyslu života, cítím beznaděj něco změnit, ztráta naděje ve světlé zítřky, ztráta radosti ze života. Nejsem motivovatelný. Nemám žádnou energii.
Syndrom vyhoření není to samé co stres.
Dá se říci, jaká skupina lidí (jaké pracovní pozice, jací typy lidí, jaké povahy) je vznikem syndromu vyhoření nejvíce ohrožena?
Vyhořet může kdykoliv. Náchylnější jsou však profese, kde lidé hodně vydávají a málo dostávají zpět, např. veterináři, zdravotní sestry, lékaři, učitelé, hasiči, policisté, a další pomáhající profese.
Dále střední management, kde bývá tlak ze spodu i seshora, nebo pracovníci, kteří jsou nechtěně na home office a musí řešit sebeřízení, organizaci práce, komunikaci, řešení problémů v rodině během pracovní doby.
Syndrom vyhoření se netýká věku ani pohlaví. Vyhořet může skutečně každý. Doba je plná nejistot a to právě vyhoření nahrává.
Sama jste si syndromem vyhoření prošla. Uvědomila jste si sama, že tímto stavem procházíte nebo jste byla nejprve upozorněna okolím, že něco není jako dřív?
Byla jsem opakovaně upozorněna okolím, že vypadám „sešle a tzv. melu z posledního“. Ale v té době jsem to nechtěla slyšet a závažnost situace jsem si neuvědomovala.
Když si člověk uvědomí, že syndromem vyhoření trpí, jak může vzniklou situaci začít řešit?
První doporučuji se úplně zastavit. Na pár dnů si vzít volno, nadechnout se, chodit do přírody a odpojit se od světa sociálních sítí a podobně, aby měl prostor být sám se sebou.
Co nejdříve je vhodné navštěvovat terapie, popovídat si s odborníkem a pokud je potřeba, nasadit léky. Doporučuji terapii neodkládat, protože psychický stav se může poměrně rychle zhoršovat.
K syndromu vyhoření nedojde ze dne na den.
Máte nějaké doporučení, jak syndromu vyhoření předcházet?
Pěstovat zdravý vztah sama se sebou, abych si lépe umělá nastavit hranice své práce, odpočinku a nároků okolí. Poslouchat fyzické i psychické projevy těla. Odpočívat, sportovat, meditovat, trávit méně času na sociálních sítích a věnovat se tomu, co je smysluplné a vyživující.
Naopak neinvestovat energii tam, kde se mi zpět nic nevrací. Kontrola výdaje a příjmu energie je jedna z věcí, které často nevěnujeme pozornost. Přitom je pro naši rovnováhu klíčová.
Jakou roli hraje psycholog/psychoterapeut v prevenci syndromu vyhoření? Jak s lidmi se syndromem vyhoření pracujete u Vás v Soulmio?
Obecně platí, že na syndrom vyhoření je nejlepší odpočinek a psychoterapie. Doporučuji, aby člověk s příznaky syndromu vyhoření vyhledal odbornou terapeutickou pomoc.
Každý prožívá vyhoření jinou intenzitou, jinými postoji ke vzniklé situaci a má svou individuální kombinaci příznaků, proto je fajn si mít s kým popovídat, nechat se opečovat a nasměrovat dále.
V Soulmio se zaměřujeme na příčinu vyhoření. Příčina pochází často z tlaku, který si vytváříme sami na sebe. Posilujeme tedy lidem vlastní hodnotu, učíme je více odpočívat, mluvit o tom, jak se cítí a pracujeme s jejich zodpovědností k životu.
.png)
